22. března 2016

Kráter Occator - světlé skvrny rozlišeny!


   Už od roku 2004 jsme díky snímkům z Hubbleova teleskopu věděli o neobvyklém, výrazně světlém bodě na povrchu trpasličí planety Ceres. Dvanáct let poté robotická družice Dawn přiletěla k planetce dostatečně blízko, aby ono světlé místo rozlišila svou kamerou. Pohleďte do kráteru Occator!

Occator nafocený z výšky 385 km, kdy nejmenší rozlišitelné detaily mají kolem čtyřiceti metrů.
Celý kráter měří napříč devadesát dva kilometrů a hluboký je kilometry čtyři.

PIA20350 * NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA/PSI

Nejjasnější místo na celém povrchu Ceres se nachází ve středu Occatoru. 
Obklopen mnoha prasklinami tu v mělké prohlubni stojí malý dóm. 
PIA20355NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA/PSI/LPI

   Musí to být fantastické místo! Bílá hora se tyčí uprostřed kráteru jako nějaký monument. Tak světlá, že odráží sluneční paprsky napříč Soustavou. Tak jasná, že funguje jako přirozený maják v Hlavním pásu asteroidů, kde Ceres obíhá.
   Víme, že světlý materiál určitě není z vodního ledu, jak se dříve uvažovalo. Asi jde o depozity nějakých solí, ale přesnou povahu a chemické složení ani družice Dawn jen tak neodhalí. Pro její senzory je dóm přeci jen příliš malý, aby se na něj mohla jednoznačně zaměřit. Některé vlastnosti a parametry ale půjdou odvodit z celkového obrázku planetky Ceres, který sonda Dawn postupně vytváří, a ze studia geologie a morfologie okolního terénu i samotné hory.
   Vidíme například různé praskliny. Některé jsou paralelní s obvodem světlé skvrny, jiné zdánlivě nesouvisí. Další najdeme přímo na vrcholku a svazích centrálního kopce. Tři použité barevné filtry odhalily různé odstíny přímo na dómu a několik ještě světlejších jasně bílých teček kolem jeho úpatí. Mohlo by jít o aktivní místa? Další již ne tak světlé fleky neznámé povahy jsou vidět opodál v pravé části snímku. 


Další zajímavé oblasti kráteru Occator:

   Zachovalý západní val kráteru s podélnými úzkými sesuny a několika světlými body (vlevo) oproti zcela zhroucenému východnímu valu (vpravo):

   Soustředný systém fraktur v jihozápadní části Occatoru:
NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA/PSI

Pestrá paleta Pluto


Po slavném průletu kolem Pluta v červenci 2015 odeslala sonda New Horizons zpět na Zemi zatím asi polovinu z nashromážděných dat. Vybral jsem několik pěkných pohledů na tu vzdálenou rozmanitou planetární krajinu obíhající na okraji zmapované Sluneční soustavy.

Pluto v přirozených barvách hraje akorát tak různými odstíny hnědého cukru.
Rozšíření barevného spektra pak ukáže větší variabilitu.

Pokud dále zvýrazníme infračervený kanál, objeví se výrazné rozdíly v chemickém složení povrchu.
Jednotlivým materiálům pak můžeme přidělit umělé barvy a pečlivě mapovat kompozici Pluta.

Jména používaná pro různé útvary na povrchu Pluta zatím nejsou oficiálně schválená Mezinárodní astronomickou unií, která dohlíží na udržení kultury v nomenklatuře.

Vedle pohoří Norgay Montes najdeme něco, co vypadá jako obří kryovulkán.
Terén na okraji oblasti Krun Macula je zase poset sublimačními dírami.

Vrcholky hor na Plutu jsou pokryté zmrzlým metanem (znázorněn fialově).
Další koncentrace metanu jsou třeba v kuriózní nakousnuté krajině více na sever.

Můžeme také přiřadit různé barvy jednotlivým geologickým útvarům a sledovat neuvěřitelnou diverzitu celé oblasti Tombaugh Regio či polygonální strukturu planiny Sputnik.

Vhodným zpracováním obrázků můžeme dostat krásně plastický pohled na severní pól Pluta.
Nebo obdivovat horu Bare Montes na rozhraní nejmladší a nejstarší oblasti (Tombaugh / Cthulhu).

Z několika snímků s vyšším rozlišením se dají skládat parádní mozaiky pokrývající rozsáhlý terén v detailních podrobnostech.

A pokud jsou k dispozici topografická data, dá se vytvořit 3D anaglyf.
Nasaďte červeno-modré brýle a vzhůru na výpravu do mimozemské krajiny!

Images Credit: NASA/Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory/Southwest Research Institute

15. března 2016

Orten a rodina Haumea


   Jak pokračuje poznávání 'třetí zóny Sluneční soustavy' a nedávno nově definované třídy trpasličích planet, objevily se na ArXivu dvě velmi zajímavé publikace.

   První se zabývá pozorováním objektu 2007 OR10 a upřesňuje jeho fyzikální parametry: Large size and slow rotation of the trans-neptunian object (225088) 2007 OR10 discovered from Herschel and K2 observations
   Kombinací dat z Herschelova dalekohledu a světelných křivek z mise K2 dalekohledu Kepler (Tahle trpasličí planeta evidentně ví, jak se octnout ve správném zorném poli. Planeta Devět by si měla vzít příklad!) vychází nejpravděpodobnější perioda rotace skoro 45 hodin! To je pro tuto třídu těles poměrně hodně. Z analýzy dále vyplývá o něco tmavší povrch, než bylo dříve předpokládáno a s tím souvisí nový odhad průměru planetky: 2007 OR10 má přes 1500 km
   Orten ('OR10' vysloveno anglicky) byl již nějakou dobu znám jakožto největší známé těleso Sluneční soustavy, které ještě nemá jméno. Jeho velikost se ale odhadovala jako srovnatelná spíše s Charonem, maximálně s Haumeou a Makemeke, tedy mezi 1200 a 1400 kilometry. Pokořením hranice 1500 km Orten přeskakuje čtyřku velkých ledových měsíců (Titania, Rhea, Oberon, Iapetus) a řadí se hned za dvě největší trpasličí planety - Pluto a Eris (~2300 km). 
   Orten už opravdu potřebuje jméno! A Meg Schwamb, spoluobjevitelka třetí největší trpasličí planety, si letos dala předsevzetí, že konečně podá návrh IAU na oficiální pojmenování : ) Toto výsadní právo jí náleží, jestli se nepletu, ještě do příštího roku (tedy 10 let od objevu). Pak by mohl podat návrh kdokoli. Na blogu Mikea Browna se dočtete o historii objevu 2007 OR10 (v angličtině).
   Osobně se na pojmenování už nějakou dobu hodně těším. Na jednu stranu je to jen formalita, ale na stranu druhou se tím tak nějak tenhle trpajzlík oficiálně pozve mezi světy Sluneční soustavy a začnou se k němu vázat lidské zájmy, očekávání, představy a emoce.
   Další krajina čekající na poznání. Další planeta mezi Poutníky... Koneckonců trpasličí planety budou pro příští generace planetárních vědců prestižními cíli jejich robotických  objevitelských výprav.

Oběžná dráha planetky '2007 OR10'  porovnaná s orbitami čtyř obřích plynných planet a dvou trpasličích planet (Eris, Pluto).


   Druhá publikace si vzala na paškál jedinou známou kolizní rodinu v Kuiperově pásu se zaměřením na rotační periody jednotlivých členů: Rotational properties of the Haumea family members and candidates: Short-term variability. Data byla získávána různými pozemními observatořemi po dobu pěti let.
   Kolizní rodina Haumea je pojmenovaná po svém největším členu - trpasličí planetě Haumea. Její členové se vyznačují velmi podobnými dráhovými elementy a významnou přítomností vodního ledu ve spektru. Zdá se, že všichni členové i kandidáti na členy rodiny Haumea rotují rychleji, než ostatní trans-neptunické objekty. Přičemž menší tělesa rodiny se otáčejí pomaleji, než ta větší - a Haumea samotná je největší a nejrychlejší. Dále jsou v publikaci podrobně popsány rotační charakteristiky jednotlivých objektů. Jelikož jsou rotační charakteristiky rodiny Haumea dost specifické, jsou vlastně dalším spolehlivým ukazatelem, zda daný objekt k této rodině náleží. Analýza světelných křivek také umožňuje získat alespoň nějakou představu o albedové variabilitě povrchu a o tvaru jednotlivých těles.  

Rodina Haumea je na tomto diagramu znázorněna zeleně. Na vodorovné ose je vzdálenost od Slunce v násobcích vzdálenosti Slunce-Země. Svisle je úhel oběžné roviny s rovinou oběhu planet. Velikost kroužků odpovídá relativní vzájemné velikosti jednotlivých trans-neptunických těles.

4. března 2016

Kráter Ikapati


   Kde jinde hledat přehlídku kráterů, než v pásu asteroidů? Jeho největší člen a zároveň nejbližší trpasličí planeta, Ceres, je stále pod drobnohledem družice Dawn, a tak nám tato galerie kráterů, impaktů a pánví pěkně roste před očima. 

   Dnes se podíváme na oblast nazvanou po filipínské bohyni plodných polí Ikapati:

PIA20393 - LAMO39 ... PIA20394 - LAMO40
LAMO39-40 blog ... 
jiná verze mozaiky

   V levém výřezu vidíme okraj kráteru Ikapati. Odshora je stěna ještě pěkně zachovalá, ale níže už je terasovitě sesunutá a poznamenaná světlými skvrnkami. Různě po kráteru i kolem něj je několik lineárních fraktur. Zajímavé jsou ty ve výřezu nahoře, vypadají spíše jako řetězce malých kráterů. 
   Dále je tu celý horní val sesunutý dovnitř kráteru ke komplexnímu centrálnímu vrcholku a pak skupina děr na dně kráteru mezi vrcholkem a pochroumaným spodním valem. Ve spodní části obrázku jsou vidět relativně hladké pláně obklopující kráter Ikapati. Ty si můžeme prohlédnout na fotce z větší výšky. Ikapati je useknutá u horního okraje:

NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA