21. prosince 2015

Sbohem Encelade!


   Družice Cassini naposledy navštívila Saturnův měsíc Enceladus.

   Za 11 let služby u Saturnu prolétla Cassini kolem této aktivní pěti set kilometrové ledové koule dva a dvacet krát. Cílem posledního blízkého setkání z 19.12.2015 bylo mapovat tepelné vlastnosti známých tygřích pruhů, z nichž uniká do prostoru obsah Enceladova podpovrchového oceánu.
   Během průletu naštěstí zbyl čas i na oblíbené snímkování a my tak můžeme dát pomyslné sbohem dalšímu ze Saturnových měsíců. Mise sondy Cassini se totiž chýlí do finále a další přiblížení k Enceladu už v plánu nejsou. Díky vodním gejzírům ovšem tento měsíc zůstává lákavým cílem, a tak se možná v budoucnu ještě dožijeme jemu dedikované mise. Do té doby ovšem následující snímky zůstanou posledními pohlednicemi z tohoto vzdáleného světa...

Enceladus barevně

Povrch připomíná tektonické zlomy na Europě, ale v případě malého Encelada jde spíše o slapové trhliny.

Poslední ohlédnutí... Sbohem Encelade!

Images Credit: NASA / JPL / Cassini-SSI / Justin Cowart

7. prosince 2015

Pastýři prstenců


   Kromě velkých kulatých měsíců obíhá Saturn také spousta měsíčků malých s nepravidelnými tvary. Jednou skupinou jsou takzvané pastýřské měsíce, které dlouhodobě udržují stabilitu majestátných Saturnových prstenců. Stejně, jako pastýř hlídá své stádo, aby se mu ovečky nerozutekly, tyto měsíčky svou gravitací udržují dráhy jednotlivých částeček prstence a vytvářejí v něm ostře ohraničené mezery nebo naopak v materiálu prstenců způsobují vlny a rezonanční struktury.

   Šestého prosince vytrvalá družice Cassini prolétla rovinou Saturnových prstenců a pěkně při tom nafotila hned tři významné pastýřské měsíce z dosud neviděných úhlů:

Měsíček Atlas s rozměry 40x35x20 km


Měsíček Prometheus je zhruba třikrát větší než Atlas.

Rozměry Promethea jsou 135x80x60 km.


Měsíček Epimetheus je z této trojky nejkulatější - rozměry 130x115x105 km.

Nádherný pohled na Epimethea se Saturnem v pozadí.

Images Credit: NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

6. prosince 2015

Mezihvězdná cestovatelka


   Komety jsou většinou jen spící zmrzlé hroudy starobylého tmavého materiálu nerušeně plující vesmírem. Dokud se nepřiblíží ke Slunci... Tehdy exotické kometární ledy začínají sublimovat, těkavé plyny se uvolňují a strhávají s sebou prachová zrna. Kometa rozvíjí vějíř ohonu a zahalí se do prachové komy. Sluneční záření ionizuje uvolněné plyny a sluneční vítr je odfukuje pryč vytvářejíc druhý dynamický ohon. 

   Některé komety jsou v pevné gravitační náruči Slunce a obíhají ho po elipsách, na kterých se k naší hvězdě pravidelně přibližují a zase odlétají dál. Některé jednou za deset let, jiné za milión. Občas se ale odněkud vynoří kometa, která kolem Slunce prolétá tak rychle, že je vymrštěná ze Sluneční soustavy na předlouhou pouť mezihvězdným prostorem. Může trvat miliardy let, než taková kometa pocítí žár nějaké další hvězdy. Může trvat celou věčnost, než proletí soustavou, kde citlivé bytosti zvednou hlavu k jejich obloze a budou žasnout nad krásou tohoto mezihvězdného posla a nad mystikou božího stvoření.

   Jedna taková kometa právě prožívá svoji galaktickou chvíli slávy. Pozemšťané na malé modré planetě si jí poprvé všimli koncem roku 2013 dalekohledem Catalina Sky Survey. Kometa se od té doby přiblížila ke Slunci a jako květina, která vykvete jednou za život, teď předvádí své kosmické divadlo. V kronikách lidstva bude pamatována jako C/2013 US10 (Catalina). Vidět ji můžete vždy před úsvitem nad východním obzorem obyčejným binokulárem. Až do ledna bude na naší obloze stoupat a ještě zjasňovat. Protože co by to bylo za Vánoce bez pořádné komety!

Catalina začátkem prosince objektivy astronomů nadšenců:

Vlasatá Catalina 2.12.2015 (Hemmerich)

Catalina nad obzorem 4.12.2015 (Ventre)

Skvělé detaily jemných struktur iontového ohonu 4.12.2015 (Yamazaki)

Zaostřeno na hlavu komety 5.12.2015 (Ahmad)

Catalina jako slabý zelenavý flíček (v levém dolním rohu) ztrácející se v záři Venuše 6.12.2015 (Roch)

5. prosince 2015

Japonské okénko


   Dnes se proletíme na solárních panelech dvou robotů japonské kosmické agentury.

   První ptáček se po jednom roce od vypuštění vrací k Zemi. Je jím sofistikovaná sonda Hayabusa 2 (Sokol). Tento robot s iontovým pohonem ve čtvrtek využil gravitace naší planety, aby upravil vlastní dráhu pro setkání s blízkozemním asteroidem jménem Ryugu. Z tohoto kosmického kamene hodlá Hayabusa odebrat vzorky a dopravit je do náručí dychtivých výzkumníků na Zemi. Zatím ale Sokol jen v rychlosti mává pozemšťanům, svištíce při gravitačním manévru kolem našeho domova.
©JAXA


   Na jiné dobrodružství, tentokrát u Venuše, se chystá poněkud pozapomenutý pochroumaný cestovatel Akatsuki (Úsvit). Tahle ambiciózní družice se pokusila vstoupit na orbitu Venuše už v roce 2010, ale selhal jí přitom hlavní motor. Po několika obězích Slunce se teď s Venuší znovu setkává a hodlá toho využít! Operátoři na Zemi naplánovali sondě druhou šanci - místo poškozeného hlavního motoru použije ke zbrždění pouze trysky orientačního systému (RCS). Polovinu paliva bylo potřeba vypustit, aby byla sonda co nejlehčí. Tuto polovinu ovšem tvořilo okysličovadlo pro hlavní motor, které orientační motorky stejně nevyužijí. Několik drobných úprav dráhy pak nasměrovalo setkání sondy s Venuší na 7. prosince 2015. Držme tedy v pondělí Akatsuki palce! Podaří-li se jí úspěšně zaparkovat na oběžné dráze Venuše, vstoupí Japonsko do prestižního klubu těch, kteří mají (či měli) vlastního velvyslance u jiné planety. 
Amerika, Evropa a Indie již družice okolo jiných planet mají a Sověti dříve měli také. Přidá se Japonsko díky Akatsuki k multiplanetárním entitám?

2. prosince 2015

Úrodná Urvara


   Urvara je jméno starověké Védské bohyně úrodných půd a rostlinstva. Spolu s dalšími polobohy a patrony zemědělství se Urvara dostala také na trpasličí planetu Ceres, kde je po ní pojmenována jedna ze tří velkých impaktních pánví. Tento starobylý kráter je velmi úrodný na rozličné geologické formace: 

NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA

   Celá jizva po dávném dopadu měří napříč přes 160 kilometrů a nejmenší rozeznatelné útvary mají asi 150 metrů. Dno kráteru předvádí různou geomorfologii - hladké oblasti s několika vrcholky střídá drsnější terén s roztroušenými hřebeny. Levou část pokrývá složitý systém terasovitého vrásnění. Středová hora má příkré svahy, jejichž obnažený materiál je poněkud světlejší, než většina okolí. Hned vpravo od centrálního vrcholu je zajímavá struktura jemných prasklin. Samotný val kolem Urvary je již značně pochroumaný a místy se ztrácí mezi jinými útvary této cizí kamenno ledové krajiny.

   Družice Dawn, která nám tyto nevšední pohledy servíruje, právě sestupuje na svoji finální orbitu. Na ní bude kroužit kolem Cerery blíže, než obíhá ISS kolem Země. Detailní výzkum planetky bude probíhat dokud sondě nedojde palivo. Pak zůstane Dawn kroužit kolem jediné trpasličí planety ve vnitří části Sluneční soustavy jako monument lidské vynalézavosti.

16. srpna 2015

Zajímavé světy


Který ze světů Sluneční soustavy si zaslouží nejvíce pozornosti? Která planeta je nejzajímavější? Který z měsíců má spíš planetární charakter a které z nich jsou jen nudné ledové koule? 

Udělal jsem si osobní žebříček těles naší Soustavy od toho nejúžasnějšího až k těm obyčejnějším. Do výčtu jsem zahrnul všechny blíže zkoumané světy vyjma Slunce a čtyř obřích plynných planet. Vynechal jsem menší nepravidelné měsíce, asteroidy a komety (ty si zaslouží vlastní žebříček) a samozřejmě hromadu dosud neviděných vzdálených trpasličích planet.


Země
Pro svoji dynamickou atmosféru, silné magnetické pole, geologickou a tektonickou aktivitu, koloběh vody v přírodě a hlavně živoucí biosféru si naše krásná planeta jistě zaslouží první příčku.

Io
Vulkanicky nejaktivnější těleso Soustavy. Povrch tohoto Jupiterova měsíce je den za dnem neustále přetvářen mohutnými sopečnými erupcemi a řekami čerstvého žhavého magmatu.

Titan, Mars, Pluto
Tři složením velmi rozdílná tělesa ovšem s aktivními přírodními procesy. Hustá atmosféra Titanu s kapalinovým cyklem a uhlovodíkovými řekami a jezery na povrchu; řidší marsovské klima s písečnými bouřemi a proměnnými polárními čepičkami; sezónní atmosféra a pohyby ledovců na Plutu.

Venuše
Velmi hustá a dynamická atmosféra ji drží na vyšších příčkách. Pokud se jasně potvrdí dodnes aktivní vulkanismus na povrchu, Venuše se okamžitě zařadí do druhé kategorie hned vedle měsíce Io.

Triton, Enceladus
Měsíce Neptunu respektive Saturnu jsou stále formovány aktivními procesy ve formě gejzírů. S dusíkem prýštícím z Tritonova povrchu si dále pohrává jeho řídká atmosféra, zatímco z nitra Encelada tryská dokonce voda.

Ganymed, Europa
Oba měsíce Jupitera patrně pod svou svrchní krustou skrývají vodní oceány. Ganymed má navíc jako jediný měsíc v celé Soustavě vlastní magnetické pole, Europa zase fascinuje velmi mladým rozpraskaným povrchem.

Měsíc, Iapetus, Charon
Tři měsíce z odlišných končin Soustavy s výraznými geologickými i albedovými útvary na povrchu. Tmavá ztuhlá lávová moře na Měsíci; Iapetus s rovníkovým hřebenem a vysoce kontrastními hemisférami; Charon s útesy, kaňony a tmavým polárním kloboučkem.

Dione, Ariel, Miranda
Tři ledové měsíce s rozpraskaným či dříve pozměněným povrchem. Ariel a Miranda ještě mohou překvapit, až v budoucnu prozkoumáme jejich dosud neviděné polokoule, a třeba se posunou do zajímavější kategorie.

Merkur, Callisto, Ceres
Povrchy těchto tří jinak zcela rozdílných těles charakterizují hlavně impaktní krátery. Merkur má obří kovové jádro, zatímco Callisto se zdá homogenní a nediferenciovaná. Ceres pak překvapuje světlými skvrnami a náznaky geologie neimpaktního charakteru.

Oberon, Titania
Pramálo je toho známo o Uranových měsících, ale zdá se, že až na pár fraktur povrchu dominují krátery. Některé však s výrazně světlým materiálem vyvrženým po okolí.

Tethys, Rhea, Umbriel
Monotónní ledové koule poseté krátery. Nutno uznat, že Tethys i Rhea mají na povrchu také pár fraktur. Rozlišení fotek Umbriel je na hranici toho, aby ukázalo dokonce i kráterování, natož jiné útvary.

Vesta, Proteus, Mimas
Vesta řazená už jen mezi asteroidy přesto překvapila svou vnitřní diferenciací, díky čemuž se někdy nazývá protoplanetou. Hranatý Proteus už se nezvládl zakulatit vlastní gravitací a představuje tak hranici mezi světy a poletujícími skálami. Nejvýraznější zajímavostí měsíce Mimas je jen jeden větší kráter mezi hromadou obyčejných.

10. srpna 2015

Pozor, padají Perseidy!


   Každoroční letní nebeská podívaná přichází! Meteorický roj Perseidy, dříve známý také jako 'Slzy svatého Vavřince', vrcholí pravidelně kolem dvanáctého srpna. Zatímco loni tou dobou byl Měsíc krátce po úplňku a rušil svým svitem pozorování meteorů, letos je tomu právě naopak - blížíme se k novoluní a tmavá bezměsíčná noc nahrává pěknému meteorickému zážitku!

   Nejlepší je lehnout si v noci na záda pod širou oblohu a koukat a koukat. Během maxima aktivity roje, tedy v noci z 12. na 13. srpna (ST-ČT), se očekává až stovka meteorů za hodinu. Velký počet padajících hvězd lze ovšem pozorovat po celý týden! Nejvíce meteorů bude vidět vždy mezi půlnocí a ránem, kdy souhvězdí Persea, ze kterého Perseidy zdánlivě vylétají, stoupá výše nad obzor.

   Perseidy jsou rychlé meteory, které většinou ve zlomku sekundy svistnou oblohou, občas ale větší kousek vykouzlí několika sekundovou barevnou podívanou plnou explozí, které osvětlí okolní krajinu. Nenechte si ujít letošní obzvláště vhodné podmínky a vychutnejte si romantickou noc plnou padajících hvězd : )

Perseidy nad Snowy Range ve Wyomingu v roce 2012. Credit: David Kingham

Sprška Perseid z roku 2013 nad lesem borovic osinatých, jedněch z nejstarších žijících organismů na planetě. Credit: Kenneth Brandon

Loni (2014) byly kvůli oslňujícímu Měsíci po úplňku vidět jen ty nejjasnější Perseidy. Credit: Pete Lawrence

3. srpna 2015

Zase ta Cassini


   Americká vlajková loď meziplanetárního průzkumu koncem letošního června zahájila již neuvěřitelný dvanáctý rok vědecké činnosti na oběžné dráze Saturnu! Zásoby paliva ovšem nejsou nekonečné, a tak se mise Cassini pomalu blíží ke svému spektakulárnímu vyvrcholení, kdy bude v roce 2017 navedena přímo do Saturnovy atmosféry a během své poslední divoké jízdy nám poskytne jedinečné informace o počasí na planetě jeden a půl miliardy kilometrů vzdálené.

   Nicméně během letošního roku Cassini využívá svůj čas manévrováním mezi ledovými světy, které Saturn obíhají, a zaměřuje se na jejich studium. Každým bližším průletem kolem některého z měsíců Cassini vyjasňuje naše představy o Saturnově systému, Sluneční soustavě a našem místě ve Vesmíru. Každým průletem družice zpřesňuje mapy a přináší nádherné snímky exotických světů...

   V polovině července začala Cassini již svůj 219. oběh kolem plynného obra. Cestou potkala tyto kosmické drahokamy:

Kolem prstenců tančící měsíček Epimetheus.

Vznášející se srpky Encelada a Dione. Všimněte si, jak jsou vidět i Sluncem neozářené polokoule měsíců - to díky světlu odraženému od Saturna.

Enceladus. Bělejší než bílá! Enceladus je nejsvětlejším tělesem v celé Sluneční soustavě - odráží 99% dopadajícího světla. Kdyby byl náš Měsíc takto bílý, ozařoval by oblohu skoro jako druhé Slunce. Noci kolem novoluní by tak byly vzácnými okamžiky tmy.

Psychedelické tvary na Enceladově ledovém povrchu vyniknou v 'neviditelných' vlnových délkách světla. Cassini při focení používá infračervené, zelené a ultrafialové filtry. Mozaiku poskládala Eli Bonora.

Druhý největší měsíc Saturnu je ledová Rhea. S průměrem 1 528 km je nejmenším tělesem Sluneční soustavy, které se ještě nachází v hydrostatické rovnováze. Spousta menších těles sice ještě má zhruba kulatý tvar, nikoli však ve zcela rovnovážném stavu. Rhea má vesměs jednotvárný povrch hodně posetý krátery. Jeden z těch výraznějších je mladý kráter Inktomi se zřetelně světlejším vyvrženým materiálem okolo.

Má oblíbená Dione s rozdrásanou krajinou ('wispy terrain'). Barevný pohled z infračervených, zelených a UV snímků vytvořila Eli Bonora.

Následující tři dechberoucí detaily Dione dal dohromady Maksim Kakitsev:

Images Credit: NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

Zdroj barevných obrázků: UnmannedSpaceflight.com

1. srpna 2015

Světy nad 2000 km


Ve Sluneční soustavě se nachází pouze osmnáct těles s průměrem přesahujícím dva tisíce kilometrů. 

Upravil a aktualizoval jsem jeden starší obrázek, takže si můžete pohromadě prohlédnout a porovnat všechny tyto světy seřazené v měřítku od největšího (Slunce), přes obří plynné planety, dále terrestrické planety, velké měsíce a dvě trpasličí planety: 

Máme to ale krásně barevnou Soustavu : )

30. července 2015

Poklady pána prstenců


Druhá největší planeta ve Sluneční soustavě - Saturn - se systémem prstenců a rodinkou roztodivných měsíců je fantastickou pokladnicí neobvyklých přírodních výtvorů. Díky družici Cassini, která saturnskou soustavu dlouhodobě studuje, je nám tato pokladnice doširoka otevřena. Prohlédněte si malou galerii snímků nejen z poslední doby:

Struktura a rozdělení překrásných prstenců Saturnu.

Malý nepravidelný měsíček Prometheus svou gravitací takto narušuje strukturu okrajového Saturnova prstence F.

Saturn a jeho největší měsíc Titan, aneb dvě dynamické atmosféry v jednom systému.
 
Titan je pod neprůhlednou oranžovou atmosférou zcela skryt. Chceme-li nahlédnout pod její závoj, musíme se na něj 'podívat' v infračerveném spektru.

Další možností, jak spatřit povrch Titanu a jeho krajinu, je použití radarového snímkování.

Měsíc Tethys je pětkrát menší, než Titan. Je to ledová koule jen s jemnými barevnými odstíny.

Na povrchu Tethys byly nedávno detailně nafoceny zvláštní červené linie. Jakoby někdo ledovou krajinu pocákal barvou : )
Více informací k novým snímkům Tethys najdete třeba na Kosmonautixu.

V řecké mytologii je Tethys matkou Dione. Zde jsou oba ledové měsíce nesoucí jejich jména.

Na závěr krásná Dione zblízka

Images Credit: NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

Pluto, Charon a jim podobní


   Pluto i Charon se nám díky historickému průletu americké sondy ukázaly jako unikátní a netradiční světy. Přesto se pokusíme najít ve Sluneční soustavě tělesa, se kterými by se trpasličí planeta a její společník daly porovnat.

   Díky dusíkaté atmosféře se stopami těkavých látek se nabízí srovnat Pluto se Saturnovým měsícem Titanem, který je zahalen v podobné ovšem mnohem hustší atmosféře převážně z dusíku s trochou metanu (Titan vlevo, Pluto vpravo): 
Zdroj: Planetary.org

   Titan převyšuje průměrem Pluto víc než dvakrát a jeho hustá atmosféra umožňuje existenci kapalných uhlovodíkových jezer na povrchu. Na Plutu místo toho pod řídkým mlžným oparem pomalu tečou ledovce ze zmrzlého dusíku a oxidu uhelnatého. Obě tělesa jsou tedy jaksi na hraně mezi vnitřní geologickou aktivitou a sezónními proměnami klimatu během střídajících se ročních období. Zatímco uběhnou dva titanské roky (tedy Saturn se všemi svými měsíci včetně Titanu dvakrát oběhne kolem Slunce - což trvá 60 pozemských let), na Plutu se sotva přehoupne jaro do léta - plutonský rok totiž trvá skoro 250 našich let. 
   Jelikož je Titan blíže ke Slunci a má hustší atmosféru, je také průměrně o 50°C teplejší. Pluto pro změnu zažívá větší tepelné rozdíly během roku, jelikož jeho dráha je mnohem výstřednější. Ve vzdálenějších oblastech Plutovy orbity kolem Slunce jeho atmosféra pravděpodobně vymrzá a postupně celá nasněží na povrch, aby se poblíž perihelia sublimací opět uvolnila a vytvořila řídký plynný obal. Pluto se tedy chová tak trochu jako kometa!

   Ještě vhodnější je porovnat Pluto s Neptunovým měsícem Tritonem (Triton vlevo, Pluto vpravo):
Credit: NASA/JHUAPL/SwRI

   Triton je jen o trošku větší než Pluto. Obě tělesa se pohybují v podobné oblasti Sluneční soustavy. Triton sám byl pravděpodobně původně také členem Kuiperova pásu (jako Pluto) a Neptunem byl zachycen později. Toto zachycení vyvolalo procesy, které zcela přetvořily Tritonův povrch. Ten vypadá na pohled docela jinak, než povrch Plutův, byť v základu mají oba podobné chemické složení.    Triton má dokonce i podobnou řídkou atmosféru, jako Pluto. Jeden z hlavních rozdílů jsou však pozorované gejzíry na Tritonu, jež chrlí dusík do osmikilometrové výšky. Tím se Triton řadí do elitní čtyřky geologicky aktivních světů v naší Soustavě. Na Plutu jsme žádnou takto výraznou aktivitu nepozorovali - kromě ledovců, které v průběhu věků pomalu putují krajinou. 


   A jdeme na Charon! Pro něj je možná ještě těžší najít vhodné ekvivalenty. Sám o sobě je totiž jedinečnou ledovou koulí se zajímavou geologickou historií. Od pohledu mi Charon asi nejvíc ladí k největším dvěma Uranovým měsícům:
Credit: NASA/JHUAPL/SwRI/Voyager 2

   Nahoře je Charon (průměr 1200 km) a Titania (skoro 1600 km) černobíle, dole pak Oberon (přes 1500 km) a Charon barevně. Titania má podobný systém útesů a kaňonů, ale její povrch vypadá obecně starší. Oberon zase vykazuje kolem některých kráterů vyvržený světlejší materiál (jak je vidět i na Charonu), ale zato má minimum ostatních geologických útvarů.

Credit: NASA/JHUAPL/SwRI/Voyager 2

   Svými rozměry se Charon blíží spíš dvěma o něco menším Uranovým měsícům - Ariel a Umbriel (obě průměr těsně pod 1200 km). Ty se ale Charonu na první pohled moc nepodobají:
Credit: NASA/Voyager 2


   Pro ještě lepší představu o poměru vzájemných velikostí si na závěr srovnáme Pluto a Charon s naší dobrou Zemí. Vskutku trpasličí dvojplaneta, že?

K zabalení Pluta byste potřebovali alespoň dvě Austrálie : )

29. července 2015

Proleťte se na slunečních paprscích!


   Následující video dá člověku krásnou představu o měřítku Sluneční soustavy. Začínáme u Slunce a vzdalujeme se od něj rychlostí světla. Cestou potkáme čtyři kamenné planety, velkou čtyřku asteroidů z Hlavního pásu a skončíme u Jupiteru a jeho čtyř velkých měsíců. Kdo by čekal rychlé prosvištění celou Soustavou, bude se divit, protože k Jupiteru to světlu trvá skoro tři čtvrtě hodiny! Nejvyšší existující rychlost ve Vesmíru (tedy rychlost světla) je v porovnání s rozměry kosmu pořád neskutečně pomalá. Naštěstí k průletu naší Soustavou hraje alespoň podmanivá ambientní hudba:


   Video samozřejmě nezohledňuje relativistické efekty, které by při takové rychlosti psychedelicky deformovaly vnímání času i prostoru. Sklon oběžných rovin a uspořádání všech objektů pěkně v přímce za sebou také neodpovídá realitě. Naopak ve správném měřítku jsou rozměry těles a jejich vzájemné vzdálenosti.

Budeme plachtit na Venuši?


   Podmínky na povrchu Venuše jsou vskutku pekelné. Drtivý atmosférický tlak a teploty, při kterých se taví olovo, umožnily sovětským sondám, které kdysi na povrchu přistály, fungovat jen pár desítek minut. To by se nyní mohlo změnit.

   Již nějakou dobu se testují elektronické obvody z křemíkovỷch karbidů, které vydrží dlouhodobě pracovat za teplot kolem 500℃. Agentura NASA nyní udělila kontrakt firmě Ozark Integrated Circuits na zhotovení elektroniky pro nově navrhovaný venušanský rover. Vozítko by pro pohon využívalo vítr podobně jako plachetnice. Větry u povrchu Venuše sice dosahují rychlostí jen kolem jednoho metru za sekundu, vzhledem k vysoké hustotě tamního vzduchu to je ale pro pohon menšího vozítka zcela dostačující.
   Venuše je k Zemi nejbližší planeta, operace na jejím povrchu jsou ale extrémně náročné. Dočkáme se zanedlouho vozítek prohánějících se její pekelnou krajinou tak, jako dnes pojízdné laboratoře brázdí povrch Marsu?

Credit: NASA GRC

Zdroj: AmericaSpace

28. července 2015

Cereální topografie


   Kromě fascinujících objevů na Plutu - trpasličí planety na okraji Soustavy, probíhá také dlouhodobý průzkum o něco menší a mnohem bližší planetky, královny Hlavního pásu asteroidů - Ceres.

   Mise družice Dawn postupně přináší své ovoce - dnes byly zveřejněny topografické mapy založené na snímcích z její průzkumné orbity:

Credit: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA

   Modrá barva odpovídá nižším polohám a červená zase výšinám. Nejhlubší místa (ve tmavě modré) jsou až 7,5 km pod průměrnou úrovní terénu a lze je dle očekávání najít v některých kráterech. Zajímavé je, že tajemné světlé skvrny (tak jasné, že dráždí naši fantazii už od prvních pohledů na Ceres ještě z dálky) leží uvnitř kráteru Occator, který se nachází zrovna v jedné z nejvyšších oblastí Cerery. Dno kráteru Occator se světlými skvrnami je výše (zelená) než třeba dno nedalekého kráteru Ezinu (modrá). Zdá se tedy, že onen vysoce odrazivý materiál nepochází z hlubin Cerery. Možná souvisí právě s tím, že se impakt odehrál v této vyvýšené oblasti, která obsahuje více lehčího ledu? 
   To vše jsou samozřejmě jen spekulace, detailní měření kompozice kůry a informace o přesném chemickém složení různých povrchových oblastí zatím nejsou k dispozici. Družice Dawn na Cereální orbitě je naštěstí dobře vybavená, aby tyto otázky zodpověděla a v současné době klesá na nižší oběžnou dráhu, aby dosáhla ještě vyššího rozlišení a zas nás o trochu přiblížila k poznání o jediné trpasličí planetě v relativně blízkém sousedství Země.

   Krátery jsou pojmenovány po různých božstvech rozličných kultur, všichni ale nějak souvisí se zemědělstvím, což je hlavní téma v nomenklatuře trpasličí planety Ceres, která sama je pojmenovaná po římské bohyni zemědělství, úrody a plodnosti. Occator, taktéž z římské mytologie, je patronem obdělávání půdy. 'Jeho' kráter měří 90 km v průměru a hluboký je asi 4 km. Malý kráter Haulani pojmenovaný po havajské bohyni rostlin je chladnější než většina jeho okolí. Obzvláště hluboké (asi 5 km) jsou krátery Dantu a Ezinu (oba průměr zhruba 120 km) se jmény ghanajského respektive sumerského božstva. Impaktní pánev Kerwan nese jméno hopijského ducha klíčení kukuřice. Další větší pánev se jmenuje po africké bohyni Yalode, kterou ženy uctívaly při sklizňových rituálech. Hned vedle je kráter Urvara se jménem bohyně z indoíránské kultury s centrálním vrcholkem vysokým tři kilometry.

   Zatím snad jediný zveřejněný snímek v přirozených viditelných barvách zachycuje oblast u světlého kráteru Haulani:
Credit: NASA/JPL-Caltech/UCLA/ASI/INAF

   Následuje výběr monochromatických snímků různých zajímavých lokalit vyfocených z výšky 4 400 km během průzkumné orbity. Rozlišení kamery z této výšky je kolem 400 metrů na jeden pixel:

Neobvyklá osamocená hora nacházející se mezi lokalitami Yalode a Rongo

Occator se světlými skvrnami

Pod středem je kráter Haulani a v levém horním rohu je zajímavý kráter Oxo.

Oblast kolem kráteru Gaue

Kráter Urvara

Impaktní pánev Yalode

Velká pánev Kerwan, jejíž sotva patrné valy zrelaxovaly do šestiúhelníku.

Images Credit: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA