30. června 2017

Přelud nebo Planeta?


   Když začátkem roku 2016 Konstantin Batygin a Mike Brown zveřejnili své přesvedčení o existenci dosud neznámé obří planety obíhající daleko za zmapovanými oblastmi Sluneční soustavy, připravili tím široké pole pro teoretické práce dalších vědců, analýzy orbitálních parametrů vzdálených planetek a hledání vzorců v chování těles obíhajících dokonce až za Kuiperovým pásem. Teoretikové získali zaměstnání pro svoje matematicko-fyzikální znalosti, analytici práci pro výpočetní výkon jejich superpočítačů a pozorovatelé cílovou oblast, kam zaměřit své teleskopy. Během roku a půl vzniklo mnoho studií, vědeckých prací i populárních článků. Devátá planeta však zatím stále splývá s hvězdným pozadím a zůstává jen lákavým konceptem.

    V polovině června například vyšla studie nazvaná 'Observational bias and the clustering of distant  eccentric Kuiper belt objects' stanovující pravděpodobnost, že pozorované shlukování drah vzdálených trans-neptunických objektů (TNOs) je způsobeno zkreslením z nedostatku pozorování či systematickou chybou, na pouhé 1,2%. Hypotéza vlivu Planety 9 tedy zůstává nejvhodnějším vysvětlením pozorovaných jevů.
   Pravý opak ovšem tvrdí autoři studie 'Striking biases in the detection of large semimajor axis trans-neptunian objects', která vyšla jen o pár dní později. Vědci z dlouhodobého projektu OSSOS (Outer Solar System Origins Survey) totiž značně zpochybňují představu, že všechny extrémně vzdálené trans-neptunické objekty mají oběžné dráhy shluknuté jedním směrem. Všechny dřívější objevy jsou podle nich silně ovlivněny charakterem a možnostmi přehlídek oblohy, které dané objekty nalezly. Roli hraje to, že vzdálené objekty nejsnáze nalézáme poblíž perihelu jejich drah. Přehlídky oblohy se přitom přirozeně vyhýbají oblastem s hustým hvězdným pozadím a když se vezme do úvahy i počasí a další možnosti konkréntích pozorovacích míst, vychází, že jsme vlastně ani nemohli najít objekty, které by neměly dráhy v clusteru, který byl poté využit pro předpověď Planety 9.

Jako jeden z důkazů přidávají osm nově nově objevených extrémních TNOs, jejichž dráhy statisticky odpovídají zcela náhodné distribuci argumentů šířky pericentra (ω): 

Diagram zorných polí použité přehlídky OSSOS s dráhami čtyř náhodně rozmístěných nově objevených TNOs: 
Striking biases - Seeing the expected

   Další studie 'Evaluating the Dynamical Stability of Outer Solar System Objects in the Presence of Planet Nine' pracuje se vzorkem osmi TNOs a simuluje dlouhodobou stabilitu jejich oběžných drah pod vlivem Neptunu a/nebo Planety 9 a hledá případné orbitální rezonance. Autoři navrhují rozdělení extremních TNOs do dvou skupin:
  • Dlouhodobě stabilní objekty na dráhách podobných jako mají Sedna a 2012 VP113
  • Ostatní objekty s proměnlivou orbitální rezonancí, ale stabilním argumentem pericentra (=Neptun ovlivňuje jejich poloosu/excentricitu, zatímco P9 udržuje orientaci jejich drah v prostoru.)

   Sami autoři uznávají, že osm těles je příliš malý vzorek na vytváření závěrů a očekávají, že další objevy v brzké době potvrdí nebo vyvrátí tyto dvě populace extrémních trans-neptunických objektů. Planetě 9 ovšem nahrává, že z této studie pro ní vychází podobné rozmezí možných drah, ačkoli se pracovalo s jinými orbitálními parametry TNOs a použily se jiné postupy, než loni využili Batygin a Brown.

Následující obrázek ukazuje předpovědi základních orbitálních parametrů Planety 9 na základě různých postupů. K největšímu překrytí dochází v oblasti střední poloosy 500-700 AU a excentricity 0,4-0,6 - to je nejpravděpodobnější rozmezí hodnot pro Devítku. 


Hledání planet je fascinující dobrodružství, které v historii astronomie přineslo různé výsledky od nálezu skutečné planety (Neptun), přes nálezy dvou do té doby neznámých oblastí/typů objektů ve Sluneční soustavě (Hlavní pás asteroidů, Kuiperův pás), až po zcela nový pohled na fundamentální vlastnost samotného vesmíru (teorie relativity/zakřivení prostoru). 

Seznam vědeckých studií a populárních článků o fenoménu Planety 9: 
-----
..a jistě mnoho dalších...

Další odkazy:
   Blog M. Browna a K. Batygina: The Search for Planet Nine
 Diskuze:
    - Researchers Find Evidence Of Distant Outer Planet | UnmannedSpaceflight.com
    - Devátá planeta | Kosmonautix.cz
 České články: 
    - Exoplanety.cz
    - NášVesmír.cz
    - Astro.cz

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky:

29. června 2017

Mapování Kuiperova pásu


   Kuiperův pás je disk obepínající Sluneční soustavu za všemi v současnosti známými planetami. Sestává z mnoha drobných ledových těles, mezi nimiž obíhá i několik trpasličích planet včetně Pluta. Jakožto současný horizont našich podrobnějších znalostí o okolním vesmíru skýtá Kuiperův pás mnoho nevysvětlených skutečností, neviděných světů či dokonce neznámých planet. Pozorování tohoto vzdáleného regionu je proto denním chlebem nejednoho astronoma.

   Již jsem zmiňoval pozorovací kampaň objektu 2014 MU69. O budoucím cíli jediné sondy, která momentálně Kuiperovým pásem prolétá, toho zatím moc nevíme, a proto se astronomové snaží využít každé příležitosti k rozšíření našich znalostí. Těmito příležitostmi jsou zejména zákryty vzdálených hvězd (okultace). Článek o pozorování zákrytu z Jižní Ameriky a Jižní Afriky vyšel na portálu Sky & Telecope. 
   Planetka 2014 MU69 zatím vůbec nebyla spatřena ze Země, viděl jí jenom Hubbleův vesmírný teleskop. Pro přesnou předpověď trasy jejího stínu po zemském povrchu se astronomové spoléhali na nový hvězdný katalog od družice Gaia, aby mohli přesně naplánovat průlet sondy New Horizons. To ukazuje, jak je kosmonautika krásně provázaná: Bez Hubbla bychom tu planetku ani neznali, bez Gaii bychom celou pozorovací akci nemohli tak precizně naplánovat a bez New Horizons by k tomu ani nebyl důvod. 
   Další článek o nahánění stínu planetky vydala i NASA. Ten zatím nepřináší žádné nové informace, ale potvrzuje, že všech 54 týmů úspěšně nasbíralo pozorovací data. Teď je otázka, jestli v těch datech jsou nějaké užitečné informace. Zpracování probíhá... Zajímavé počtení je i report z pozorování od jednoho z účastníků.
   Jelikož letos uplynou tři roky od objevu planetky 2014 MU69, mohla ji IAU (Mezinárodní astronomická unie) oficiálně očíslovat. Teď se označuje jako (486958) 2014 MU69. Kampaň na libozvučnější pojmenování planetky pravděpodobně bude vyhlášena v průběhu letošního roku.

Připomínám, že během července proběhnou další dva zákryty. Trasy stínu planetky po zemském povrchu ukazují následující obrázky: 
Richard Binzel


   Krátkou, ale zato radostnou zprávou je, že astronom Alex Parker získal čas na Hubbleově teleskopu pro pozorování trpasličích planet Makemake a 2007 OR10. U obou objektů byly nedávno objeveny obíhající měsíčky (viz. starší články Makemake má měsíc! a Souputník pro největšího bezejmenného trpaslíka). Hlavním cílem pozorování tak bude přesné určení oběžných drah měsíčků kolem mateřského tělesa. Díky tomu se posléze bude dát vypočítat hmotnost a potažmo hustota těchto zajímavých trpaslíků, kteří patří mezi největší členy Kuiperova pásu. 

Na následujícím obrázku je znázorněna struktura Kuiperova pásu. Tradiční planety obíhají pěkně v jedné rovině až po planetu Neptun (tmavě modrá). Následuje mnoho bílých teček reprezentujících jednotlivá tělíska Kuiperova pásu. Zvýrazněny jsou oběžné dráhy Pluta (červená), Makemake (fialová) a 2007 OR10 (světle modrá): 


   Objevil se další návrh vysvětlit pozorované nesrovnalosti v Kuiperově pásu pomocí dosud nespatřeného 'tělesa planetární hmotnosti'. Kat Volk a Renu Malhotra považují za pravděpodobné, že těleso o hmotnosti něco mezi Marsem a Zemí, naklání oběžné roviny planetek v oblasti mezi 50-80 AU. To je desetkrát blíže, než od loňska propíraná Devátá planeta, se kterou tato úvaha vůbec nesouvisí. 
   Již dříve se navrhovala planeta zhruba velikosti Marsu, která by byla zodpovědná za tzv. Kuiper cliff - poměrně ostrou vnější hranici Kuiperova pásu ve vzdálenosti 50 AU od Slunce, za kterou už nacházíme planetky poněkud sporadičtěji. Zdá se, že taková planeta obíhající asi 60 AU od Slunce po dráze skloněné 8° by zároveň vysvětlovala 'rozházené' inklinace těch několika sporadických planetek za Kuiperovým útesem. Srandovní je, že podle současné definice by i takto velké těleso obíhající v Kuiperově pásu spadalo spíš do kategorie trpasličích planet. Ale to je na jinou debatu... 
   Teď je spíš na místě otázka: "Jaktože jsme tedy takovou planetu už dávno nenašli?" Většina oblohy byla proskenována s dostatečnou citlivostí, aby cokoli většího než Pluto, obíhající zhruba do 100 AU, již bylo odhaleno. Přesto by se něco mohlo skrývat v oblastech s velmi hustým hvězdným pozadím Mléčné dráhy. To dříve připustil i Mike Brown (@plutokiller), který tvrdil, že všechny nejjasnější objekty Kuiperova pásu už jsme nejspíš objevili, ale existuje zhruba 32% možnost, že se ještě něco podaří nalézt schované právě v Mléčné dráze. 

Mnoho objektů Kuiperova pásu jistě objeví nyní budovaný dalekohled LSST (Large Synoptic Survey Telescope), který s vysokou citlivostí proskenuje celou oblohu během pár dní. Ten snad vyjasní naše představy o vnějších oblastech Sluneční soustavy a odpoví na otázku, zda-li se v dálavách nachází dosud neobjevené planety.

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , ,

9. června 2017

Přírůstky k rodině Jupiterově


   Astronomie je obor, ve kterém člověk často najde něco úplně jiného, než co původně hledal. Přesně to se stalo Scottu Sheppardovi, jenž má přidělen pozorovací čas na šesti a půl metrovém Magellanově teleskopu na observatoři v Las Campanas v Chile. Scott pomocí Magellana hledá vzdálené objekty obíhající daleko za Neptunem včetně stále jen teoreticky předpovězené Deváté planety. Během tohoto dlouhodobého projektu Scott jen tak bokem našel dva nové měsíce Jupitera.

   Planeta Jupiter se totiž v březnu 2016 nacházela poblíž zrovna snímkovaného zorného pole, což umožnilo proskenovat její okolí. Výsledkem jsou dva nově potvrzené měsíčky obíhající Jupiter po retrográdních drahách (proti směru otáčení planety). To stanovuje počet aktuálně známých satelitů planety Jupiter na 69 (s umělou družicí Juno je to rovných 70). 

Sky & Telescope / Scott Sheppard

   Nově objevené měsíčky mají rozměry 1 až 2 kilometry a dostaly prozatimní označení S/2016 J 1 a S/2017 J 1. Jupiter oběhnou jednou za 1,65 respektive 2,01 pozemského roku. S určením jejich drah pomohli astronomové David Tholen a Chadwick Trujillo použitím osmi metrového dalekohledu Subaru na Havaji a čtyř metrového reflektoru Victor Blanco v Chile. 


   Navíc na snímcích z roku 2017 pořizovaných právě kvuli potvrzení oběžných drah nově objevených satelitů bylo zachyceno několik dalších měsíčků! Zatím není jasné, jestli se jedná o zcela nové objevy nebo o znovunalezení některého z 11 ztracených Jupiterových měsíců, jež byly spatřeny už dříve, ale jelikož se přesně neurčily jejich dráhy, nikdo je (možná až doteď) znovu nepozoroval. Na začátku roku 2016 bylo 'ztracených' měsíců dokonce 14, ale tři z nich už se v aktuálních datech podařilo identifikovat. Na rozuzlení ostatních budou potřeba další pozorování, ke kterým bude prostor počátkem roku 2018. 

Doporučuji průběžně sledovat Scottovu stránku s výpisem známých Jupiterových měsíců. Jak je vidět, dokonce i když přímo u Jupitera máme výzkumnou sondu, vyplatí se občas se na něj podívat i pozemními teleskopy. 

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky:

5. června 2017

Nejvzdálenější místo v mapách



   Když už jsme se v předchozím článku zabývali tělesy, jejichž mapy na konci příštího roku přibudou do encyklopedie vědění o Sluneční soustavě, měli bychom zmínit ještě jeden objekt, jehož snímky budou zdobit všechny jistě nejen astronomické weby pouhých pár měsíců poté. Bude to totiž objekt, jemuž podobný jsme dosud neměli možnost spatřit - vzdálená planetka číslo 486958, která čeká nejen na neobyčejnou návštěvu ze Země, ale dokonce i na formální pojmenování, nazývaná prozatím dle data jejího objevu '2014 MU69'. 

   Planetka MU69 je totiž další 'zastávkou' slavné sondy New Horizons, která nám jako první ukázala, zač je toho Pluto ☺. New Horizons pochopitelně nemůže zastavovat, neboť sviští setrvačností ven ze Sluneční soustavy. Nicméně stejně jako kolem Pluta proletí tato americká sonda poblíž planetky MU69 a nashromáždí co možná nejvíce unikátních dat, která pak bude v následujících měsících odesílat dychtivým astronomům na jejich vzdálenou modrou planetu.

NASA

   Ačkoli byla New Horizons od začátku projektována tak, aby mohla po Plutu navštívit další objekt(y), nebyl pro ni žádný další cíl znám až do roku 2014. Tehdy se povolal na pomoc Hubbleův teleskop, kterému se záhy podařilo zachytit hned dva pro sondu potenciálně dosažitelné cíle. Jeden z nich byl tedy vybrán a série šikovných manévrů nasměrovala sondu k blízkému setkání, k němuž dojde na Nový rok 2019.

NASA

   Obíhajíc šest a půl miliardy kilometrů od Slunce se MU69 pravděpodobně na dlouho stane nejvzdálenějším zblízka prozkoumaným tělesem. Planetka svými orbitálními parametry zapadá do klasické populace chladných objektů Kuiperova pásu. Její dráha má tedy poměrně malou excentricitu i sklon k ekliptice a je jen málo ovlivňována Neptunem. Jeden oběh kolem Slunce trvá MU69 skoro 296 let. Takovým objektům se někdy říká cubewano [kjůbívano] a předpokládá se, že představují jedny z nejprimitivnějších pozůstatků formování Sluneční soustavy, jelikož nikdy nebyly součástí většího tělesa, ani se nepřiblížily ke Slunci, jako třeba komety, které jsou v perihelu slunečním žárem pravidelně přeměňovány. Velikost planetky MU69 se odhaduje zhruba do čtyřiceti kilometrů a její spektrum naznačuje červené zbarvení. To je prozatím asi tak vše, co o tomto vzdáleném mini-světě víme. 

NASA / ESA / SwRI / JHU / APL / New Horizons KBO Search Team

   To se ovšem změní dokonce ještě dříve, než k planetce sonda New Horizons dorazí! Astronomové totiž přichystali rozsáhlou pozorovací kampaň, při které rozmisťují desítky dalekohledů napříč kontinenty, aby zachytili zákryt vzdálené hvězdy planetkou MU69 z co možná nejvíce různých úhlů. První ze série očekávaných zákrytů proběhl 3. června a pozorovatelé hlásí díky dobrému plánování a přívětivému počasí tisíce nasbíraných snímků ze stanovišť v Argentině i v Jižní Africe. 

Oblast viditelnosti zákrytu vzdálené hvězdy planetkou 2014 MU69 3. června 2017 
Map courtesy of M. Buie and S. Porter of SwRI

   Zpracování nashromážděných dat právě probíhá stejně jako příprava na další dvě okultace, které proběhnou 10. respektive 17. července. Do pozorování první z nich se kromě mnoha týmů na zemi zapojí i vzdušná observatoř SOFIA, což je infračervený dalekohled létající v upraveném Boeingu 747SP nad nejhustšími, vodní parou nasycenými vrstvami atmosféry, které většinu infračerveného záření pohlcují. Dvou sekundový přechod MU69 před vzdálenou hvězdou může při dostatku pozorování prozradit zásadní informace pro plánování blízkého průletu. Zejména upřesní rozměry i tvar planetky, pomůže určit odrazivost jejího povrchu nebo odhalí množství prachu v jejím okolí či případné obíhající měsíčky nebo dokonce prstence. Kombinace dat by pak mohla něco napovědět i o rotaci planetky a některých jejích dalších vlastnostech. 

Nechme se překvapit, co z těchto prchavých událostí astronomové 'vyždímají' a těšme se na přidání dalšího objektu mezi zblízka spatřené světy. Možná toho nejvzdálenějšího, který v našich životech uvidíme! 

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky:

4. června 2017

Ryugu a Bennu


   Blízkozemní asteroidy jsou planetky, které se občas přibližují k Zemi nebo dokonce křižují její dráhu. Neznáme sice žádný objekt, který by se s naší planetou měl přímo srazit, nicméně orbity malých těles se dají spolehlivě předpovídat maximálně 200 let do budoucnosti. Poté už gravitační vlivy planet a ostatních asteroidů spolu s dalšími negravitačními efekty způsobují příliš velkou nejistotu. I proto je mezi kosmickými agenturami poznávání těchto potenciálně nebezpečných objektů jednou z hlavních priorit, a tak v současné době letí průzkumné sondy hned ke dvěma takovým tělesům. 

Ryugu


   Prvním z nich je asteroid (162173) Ryugu. Míří k němu japonská sonda Hayabusa 2, která nám ho pomůže blíže pochopit a v roce 2019 z něj odebere vzorky, jež o rok později dopraví zpět na Zemi. Astronomové se proto snažili z dostupných pozorování určit rozměry, tvar, orientaci rotační osy, smysl otáčení a další vlastnosti tohoto blízkozemního asteroidu. To se ukázalo jako větší výzva než čekali a proto jsou japonští vědci při plánování manévrů Hayabusy 2 odkázáni jen na velmi hrubou a nejistou představu o vlastnostech jejího cíle. Ten by měl mít rozměry mezi osmi sty a devíti sty metry, retrográdní rotaci (sklon osy 114°-136°) s periodou 7,6 hodiny a velmi tmavý hladký povrch s velikostí jednotlivých zrn do 10 milimetrů. Spektrální měření řadí Ryugu do vzácné kategorie Cg a zdá se, že asteroid poblíž odsluní produkuje vodní páru. Operuje se s následujícím 3D modelem tvaru, který je ovšem založen na světelné křivce jen s malými výchylkami jasnosti, takže model zachycuje pouze velmi hrubou představu. 

Hayabusa-2 Mission Target Asteroid (162173) Ryugu [1999 JU3]: Searching for the Object’s Spin-Axis Orientation

Bennu


   Druhým kosmickým balvanem, který očekává návštěvu ze Země je asteroid (101955) Bennu. I v tomto případě se můžeme těšit na vzorky jeho regolitu, které nám v roce 2023 přiveze americká sonda OSIRIS-REx. Ačkoli má Bennu oproti japonskému cíli zhruba poloviční rozměry, jsou jeho parametry známy s mnohem větší jistotou. Jedná se o uhlíkatý asteroid spektrálního typu B, jenž se k Zemi přibližuje každých šest let. Jeho rovníkový průměr přesahuje půl kilometru, zatímco ten polární je naopak lehce pod 500 metrů. Střední hustota se udává 1,26 gramu na krychlový centimetr a hmotnost v rozmezí 60 až 78 miliónů tun. Otáčí se retrográdně s periodou 4,29 hodiny. Sklon rotační osy 176° vylučuje výraznější sezónní změny. Povrch Bennu je velmi tmavý (jak se na uhlíkaté asteroidy sluší) a k dispozici máme i mnoho spektroskopických měření v různých vlnových délkách stejně jako radarová pozorování a spolehlivý 3D model asteroidu.

Informace o misi k jednomu z nejmenších objektů, které má nějaká kosmická sonda zblízka zkoumat, shrnuje následující publikace: OSIRIS-REx: Sample Return from Asteroid (101955) Bennu

Radarové snímky asteroidu Bennu: 

Trojrozměrný model asteroidu Bennu:
The Design Reference Asteroid for the OSIRIS-REx Mission Target (101955) Bennu

Kéž pozemští průzkumní roboti dorazí ke svým cílům v pořádku a my tak můžeme brzy doplnit portréty těchto dvou balvanů do tabulky zblízka viděných světů! 

Vystavil v 1 komentář:
Štítky: , ,

Střípky z průzkumu Hlavního pásu asteroidů



   Hlavní pás asteroidů nacházející se ve Sluneční soustavě mezi drahami Marsu a Jupiteru je domovem nespočtu rozličných kamínků, balvanů, skal a planetek mnoha různých vlastností i velikostí. U většiny z nich jsme ve věci jejich průzkumu odkázáni na vzdálená pozorování pozemními či kosmickými teleskopy. I taková pozorování ovšem přinášejí zajímavé objevy...


   U několika asteroidů byla detekována lehká kometární aktivita. Mezi nimi je i pátý největší asteroid (704) Interamnia [~320 km] nebo blízkozemní (162173) Ryugu [~1 km], naopak jedno z nejmenších těles, které brzy uvidíme zblízka. Dále byly známky vodní páry detekovány u asteroidů (145) Adeona [~150 km] a (1474) Beira [~40 km] a u planetky (779) Nina [~80 km] byla aktivita viděna opakovaně. Hodí se podotknout, že pouze asteroid Ryugu má rozměry srovnatelné s malými kometami. Ostatní zmíněné planetky jsou poměrně velké hroudy, Interamnia se dokonce blíží těm úplně největším v celém Pásu. Proces uvolňování páry bude pravděpodobně poněkud pozvolnější oproti běžným kometám, u kterých při přiblížení ke Slunci náhle sublimují větší objemy povrchových i podpovrchových ložisek těkavých látek a strhávají s sebou i kometární prach.


Více informací o stále tenčící se hranici mezi asteroidy a kometami a o různých kategoriích těchto těles: Asteroid-Comet Continuum Objects in the Solar System


   Dále byl objeven již šestý 'velký' asteroid se superrychlou rotací. Planetka (144977) 2005 EC127 má v průměru sice méně než kilometr, ale dle našich představ by tělesa této velikosti měla být tvořena převážně sutí držící pohromadě jen velmi volně, takže při otáčení s periodou kratší než 2,2 h by se musela rozsypat. Přesto byla u EC127 změřena perioda 1,65 h. Asteroid tedy musí mít buď až trapně vysokou hustotu nebo poněkud jinou strukturu, než jakou bychom očekávali. Za zmínku stojí i to, že žádný z oněch šesti známých 'velkých' superrychlých rotátorů není spektrálního typu C. Slovo 'velký' dávám do uvozovek, jelikož samozřejmě záleží s čím člověk srovnává. Za velké se většinou označují planetky řádově alespoň desítky či stovky kilometrů v průměru. Nicméně z hlediska rychlosti otáčení je EC127 při průměru zhruba 0,6 km skutečně velkým, jelikož takto rychle obvykle rotují asteroidy s velikostí spíše v jen metrech či desítkách metrů.



   A perlička na závěr: Přichází doba, kdy jsme schopni rozlišovat povrchové útvary větších planetek Hlavního pásu pozemními teleskopy. Konkrétně přístroj SPHERE na dalekohledu VLT (původně určen k zobrazování exoplanet) se podíval 'na zoubek' planetce (6) Hebe. Letos 1. července tomu bude 170 let, co ji Karl Ludwig Hencke objevil jako v pořadí šestý identifikovaný asteroid. Hebe spadá do kategorie téměř dvou set kilometrových planetek a považovala se za mateřské těleso H-chondritů - početné skupiny meteoritů, nicméně autoři níže uvedené studie došli k závěru, že Hebe s H-chondrity pravděpodobně nic společného nemá. Hebe má poměrně vysokou hustotu a možná i vlastní satelit, který ovšem zatím nebyl potvrzen.

Snímky planetky Hebe odhalují největší krátery na jejím povrchu i náznaky topografie. Zde v porovnání s 3D modelem získaným analýzou světelné křivky: 
M. Marsset et al. 2017


Odvozená topografická mapa planetky Hebe ukazuje převýšení až ±18 kilometrů. Nejhlubší prolákliny jsou očíslované (1-5): 
M. Marsset et al. 2017



   V nedávném článku o planetce Psyche jsem rozebíral přesně tyto postupy, kdy se kombinují fotometrická data, pozorování v infračerveném, viditelném, případně i radiovém oboru spektra, dále sledování okultací a také spektrální analýza, čímž se dosahuje vskutku fantastických výsledků. Astronomové se navíc chystají pomocí přístroje SPHERE v následujících dvou letech takto pozorovat asi 40 dalších velkých planetek!

Připravme se na odhalování tajů Hlavního pásu asteroidů. 

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , ,
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)